Andrej Babiš

Já bych rád reagoval na pana Žáčka, protože pan Žáček vlastně vystupuje jako hlavní kádrovák. On všechno zná, jak to bylo. (Rozpoutává se dlouhý velký potlesk zleva a proti tomu silné bouchání do lavic zprava.) Takže bychom mohli začít tím, že si pustíme video České televize, pálení archivu StB. Představte si, že na tom videu - jak ti studenti se dívají na ty archivy StB, jsme si to vyfotili - je jméno Ludvík Kundera, Kunštát 124. Já nevím, co vám dává právo tady vlastně hlásat svatou pravdu? Vy jste studoval žurnalistiku za komunistického režimu, vám bylo dvacet let, když byla revoluce. Tak nám zkuste povyprávět, jak to tady bylo, jak se tady prodávaly údajně lustráky, údajně za 200 000. Co jste tady dělali po té revoluci, pane poslanče? Jakým právem tady vykládáte něco o Kunderovi? Tomu nejdete ani... ani... ani mu nesaháte... ani nikde. Já vám tady můžu číst - a je to padesát stran - Pravda o StB: "Tenhle muž vyděsil utajené agenty. Skartace dle Jaromíra Ulče, příslušníka StB." *** Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno ! "Rudá záře. Při poslední tajné akci StB zmizely desítky tun spisů." Vy si myslíte, že jenom vaše zdroje jsou jako správné? Já mám tady zdroje. Já jsem upozorňoval, že můžu tady to číst tři hodiny nebo čtyři. Tady já mám zprávu - Civilní kontrarozvědka. (Poslanec Žáček přináší k pultíku materiál.) Jasně, to tady četli. Já vám přečtu něco jiného. Dokonce - dokonce, pane poslanče, to je od vašeho sponzora. Víte, kdo to je, ten geniální sponzor váš, ten podnikatel, který tady sponzoruje všechny antibabišovce? Teď si i koupil sociální demokracii - tedy myslím toho Šmardu - on se jmenuje Jan Bárta. A tam je internetový magazín, byl spuštěn v roce 2014. A tady je titulek: "Žádný práskač, ale chudák." To píše váš sponzor. V kauze Kundera, StB, bylo všechno jinak. Místo spolupráce spisovatele z domova vyštvali. Milan Kundera patřil bez debat k velkým českým spisovatelům, a to navzdory tomu, že měl k rodné zemi chladný a pochroumaný vztah. Literární velikán pro to měl dobrý důvod - přes více než deset let starou aféru kolem zatčení Miroslava Dvořá... To je ten váš Dvořáček. No, to je jeden článek, já vím, vy jste tam dokonce podepsaný. Vy máte jedinou pravdu. Teď si tam dosadili Foltýna a ten bude mít zase jedinou pravdu. Ty vaše zdroje jsou správné, jo? A ten Dvořáček, ten váš Dvořáček, vlastně když byl Kundera nařčen ze spolupráce s StB, se totiž ukazuje, že všechno bylo jinak. To píše váš sponzor, jeho médium. Byl to právě Kundera, koho komunistická tajná policie roky neúnavně stíhala, se tady píše, jo? To je G.cz., internetový magazín, aktualizováno 12. 7. 2023. "Kunderova nesnesitelná těžkost bytí. 94 let, úctyhodné jubileum, které 1. dubna 2023 oslavil úctyhodný muž" a tak dále. A teď tady se píše: "V roce 2008 vyšel v magazínu Respekt článek Adama Hradilka, který otevřel takzvanou aféru Miroslava Dvořáčka" - to je to, s čím vy tady šermujete a ukazujete - "což vedlo k jeho zadržení. Kundera nařčení označil za lež." Vy jste před chvílí říkal, že se k tomu nevyjádřil. Tak buď lžete vy, nebo kdo? Tady je to napsané, to je váš sponzor, jo? Takže Ústav pro studium totalitních režimů - tam se cpete celý život - a manželé Dvořáčkovi trvají na své pravdě. Následně se ukázalo, že sám Kundera si s StB zažil svoje. Lidové noviny přinesly rozsáhlý výtah z StB spisu názvem Elitář, který důstojníci Státní bezpečnosti na spisovatele otevřeli v roce 1971, až do roku 1979 mu věnovali nadměrnou pozornost. Úplně první spis týkající se Milana Kundery StB založila v roce 1959, a to pouze na základě toho, že spisovatel na EXPO v Bruselu navázal vztahy s nejmenovanými Jugoslávci a přijal telefonát od kohosi ze Švýcarska. Tehdy si tajní Kunderu pojmenoval jako Básníka. Po třech letech byl ale Kundera vyhodnocen jako neškodný a složka byla uložena do archivu, jenže pak přišla normalizace. Kundera byl vyloučen z Komunistické strany, vyhodili ho z FAMU, kde přednášel o světové literatuře, a dostal nálepku nepřátelská osoba druhé kategorie. Od roku 1971 StB Kunderovi odposlouchávala telefon a kontrolovala mu poštu, zároveň v jeho okolí našla mnoho informátorů. Ti přinášeli intimní a někdy i dost kuriózní informace z Kunderova života. Zdeněk Rejdák například StB informoval o tom, jak si spolu s Kunderou zašli za kolínskou jasnovidkou, které se spisovatel tázal, zda se má přistěhovat do Prahy, pak se rozvést, nebo zvolit opačné pořadí. Cílem StB od počátku bylo, aby Kundera odcestovat za hranice a domů už se nevrátil. I proto ho v dubnu 1974 nechala odjet do Paříže, aby si převzal cenu Prix Médicis za knihu Život je jinde. Tím chtěla prohloubit jeho odloučení od kolegů, českých spisovatelů. Já jsem jen slyšel takové drby, že on měl velkou šanci dostat Nobelovu cenu za literaturu. A sekta Respekt, celá ta parta, udělala ten článek, o tom to bylo. Ale jasně, na to nejsou důkazy. Takže co se tady píše. Autor se pak ale vrátil domů. Manželé Kunderovi o emigraci samozřejmě uvažovali, ale od začátku sovětské okupace ani jeden z nich se nemohl věnovat práci, pro niž měli kvalifikaci. Drželi je tu ale jejich rodiče, se kterými by se nemohli vídat. Nakonec je k odjezdu za hranice dohnalo přímé a tvrdé vyhrožování, které Kundera zažíval během výslechu v roce 1974 a 1975 od podplukovníka Oldřicha Piláta. Ten spisovateli hrozil patnácti lety natvrdo v případě, že policie zjistí, že je Kundera zapojen do špionážní činnosti. Československé hranice manželé přejeli 21. července 1975. S jejich odjezdem do Francie StB přistoupila k nejtvrdší fázi tažení proti populárnímu spisovateli. Za prvé, na něj přímo v zemi kohouta nasadila tajné informátory, kteří měli hlásit, aby (kdyby?) se Kundera zapojil do exilových aktivit nebo kdyby veřejně kritizoval normalizační režim. Za druhé, si v Československu vzala na opakované a tvrdé výslechy ty, kdo byli s Kunderou v kontaktu, a u nichž měli jistotu, že spisovateli o výslechu řeknou. Cílem bylo vyvolat v Kunderovi dojem, že pokud se vrátí domů, se zlou se potáže. Všechno to vyvrcholilo na přelomu let 1978 a 1979. V létě 1978 dostala Kunderova žena povolení navštívit své příbuzné v Československu. Když chtěl pak v prosinci totéž udělat Kundera, toužil strávit Vánoce se svou matkou v Brně, vízum nedostal. Byla to msta za rozhovor v Nouvelle Observateur, v němž spisovatel mluvil o Knize smíchu a zapomnění, zejména o její první části, která dosti nepokrytě líčí a zároveň kritizuje praktiky totalitního komunistického režimu v Československu. Za definitivní zbraň v rukou StB posloužil rozhovor z ledna 1979 pro list Le Monde, v němž se Kundera podle československé Státní bezpečnosti jednoznačně staví na protičeskoslovenské pozice a hovoří o takzvaném masakrování československé kultury po roce 1968. 1. března téhož roku je předložen návrh na odebrání Kunderova státního občanství, který je schválen a realizován k 25. srpnu. Čerstvý muž bez vlasti takto strávil dva roky, francouzské občanství získal až v roce 1981. Takže tady nám můžu číst celé články, pane poslanče, o tom, že lžete, pokud tady označujete (Bouchání do lavice.) Milana Kunderu - no, můžete bouchat, kolik chcete. Když budete moc bouchat, tak to budu číst čtyři hodiny, jo? Tak klidně bouchejte, já mám dost času. (Zvýšeným hlasem.) Takže to je ten váš zdroj! Tak nám řekněte, jak jste prodávali ty lustráky údajně za 200 000. Já znám nějaké lidi, kteří údajně mají dva. Jak to bylo? Co jste skartovali? Jak jste to vybírali? (Hlas mimo mikrofon: To máte vy!) Já? Vy se mi ještě jednou omluvíte, pane poslanče, za ty prasárny! Místopředseda PSP Jan Skopeček: Já prosím, aby (Poslanec Babiš dál pokračuje v řeči: To jste mluvil i o mě, jo?) jak řečník, tak sál spolu nekomunikovali (Poslanec Babiš pokračuje: Nemáte žádný důkaz! Jen kecy! Tohle si můžete strčit víte kam!), pouze prostřednictvím předsedajícího. Prosím o respektování jednacího řádu. Děkuji. Další tady máme historika Jana Kalouse. 21. 10. 2009, Eliška Bártová, ta nás fakt nemá ráda, ta paní (Se smíchem.) novinářka. Kundera udavačem? Tady. Co říká historik? No, historik říká - otázka - proč by ale Kundera nahlašoval někoho, koho vůbec nezná? Mohl to být přece jen bezejmenný přítel. Nebo někoho z koleje? Ano, takže jaké je to? Tady nějaký článek, to je ten důkaz? Vy tady tvrdíte něco? Jako, to je neuvěřitelné. No a podívejme se na to, jak jste to tady řešili po revoluci. No, proč jste nezrušili Komunistickou stranu ze zákona? (Důrazně.) Proč jste ji nezrušili? Kdo je vyhnal ze Sněmovny? My jsme je vyhnali po revoluci. Co jste dělali tady? *** Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno ! Takže tady máte zprávu: Civilní kontrarozvědka v letech 1990 a 1993. Tehdy už zástupci Občanského fóra jednali s premiérem Ladislavem Adamcem. To nám samozřejmě Česká televize vždy, když je 17. listopad, tak stále dokola ty rozhovory, ale ta mladá generace vůbec neví, co se u nás dělo po revoluci, jak to vlastně bylo. To samozřejmě nikdo neřekne. Takže 27. listopadu 1989 v 18 hodin se sešlo vedení Federálního ministerstva vnitra na operativní poradě. Na ní byl pověřen tehdejší první náměstek ministra generálporučík Alois Lorenc zpracováním postupu vytřiďování, evakuace a ukrytí důležitých operativních dokumentů s termínem splnění do 28. února 1990. Podle formulace úkolu se vedení Ministerstva vnitra zejména obávalo rizika útoků davu na budovy StB a drancování uložených písemností. Špičky Ministerstva vnitra chtěly uklidit dokumenty, což nebylo možné při jejich stávajícím rozsahu. Přikročilo se tedy k redukci při zachování podstatných jednotlivých písemností tak, aby posléze mohlo dojít k obnovení zpravodajské činnosti nebo k jejich zničení, a to vše podle neustále se měnící situace. Výsledkem zadání byl pokyn vydaný podpisovou značkou - první náměstek Ministerstva vnitra 1. prosince 1989, který údajně schválil náměstek ministra vnitra Ota Sedlák. O čem to je, milé děti? O tom, že po revoluci skartovali písemnost ohledně těch skutečných estébáků, kteří nás terorizovali v podniku zahraničního obchodu, jestli nekrademe, kteří nám vyhrožovali, a nechali tam jenom ty, na které ani nebyl důkaz. Ani nebyl důkaz. A pan Žáček nám tady něco přednáší? Tak já vám můžu tady dlouho přednášet. Kolik lidí bylo evidováno nespravedlivě, kolik lidí vyhrálo ty soudy? A já jsem je vyhrál třikrát a znovu je vyhraju. Znovu! Tady máte rozhovory, jak se skartovalo, jak se plnily plány. Rudá záře. Článek 13. května. Při poslední tajné akci StB zmizely desítky tun spisů. Ano, ty správné spisy zmizely. Ano. Takže to všechno tady bylo. Takže tady jen kolegové říkali, že jsme si mysleli, že to vyrovnání s minulostí nastalo prezidentskou volbou, ale evidentně ne. Ani po revoluci nevíme, kdo pracoval v StB. Svazky ničili i v 90. letech, tvrdí Schovánek. Likvidovali... Tady máte milion článků, jak StB v prosinci 1989 zametala stopy. Důkazy končily v pytlích. Můžu vám to vyčíst, když chcete: "Za skartací svazků StB můžou prý i Čalfa a Komárek. Skartace aneb Když StB dostala strach." To jsou všechno články. "Šokující odhalení. Agentem StB byl i nositel Nobelovky za mír a bývalý prezident. Bojovníci proti imperialismu" a tak dále. "Súd prepísal archív ŠtB, Šesták vyhral spor o minulosť." Jiřinka Bohdalová vyhrála. České soudy čistí dokonale. Sedmdesát procent agentů vyhrává, pane poslanče, sedmdesát procent. A vy máte tu drzost označit Milana Kunderu, že byl co? Že byl spolupracovník? Nějakej podělanej článek tohle? To je neuvěřitelné! "Agent jsem nebyl, jdu k soudu." To jsou všechno články. "Německý magnát uspěl u soudu. Jeho spolupráci si StB vymyslela. Jiří Navrátil, hrdina vedený neoprávněně jako agent." Tak jste to měli zařídit po revoluci. Výtah z publikací 12. správy SNB, jak to fungovalo, jak plnili plán, jak si vymýšleli. Známe případy sporu ohledně StB, mám tady toho na šedesát stran. Pokud máte zájem, klidně vám to budu číst. Je úplně neuvěřitelné - neuvěřitelné, že vy si tady dovolujete vystoupit s nějakým článkem, který samozřejmě je nesmyslný. To je nějaký článek. Je tady x jiných článků, které jasně říkají, že Milan Kundera byl obětí perzekuce StB, ano, a vy tady obhajujete něco neobhajitelného, něco neuvěřitelného. Něco neuvěřitelného! Takže klidně můžete vystupovat, já tady mám plno toho, můžeme si tady povídat celé odpoledne. (Potlesk poslanců hnutí ANO 2011.) Místopředseda PSP Jan Skopeček: Nyní tu máme faktické poznámky. Paní poslankyně Válková. Vaše dvě minuty.